DVEŘE DVACÁTÉ PÁTÉ

 Paprsky slunce dopadají kousek za tyto dveře..

bohužel léto za nimi není.

Ani nevím,

zda mám popisovat,

kam tyto tmavé, černé dveře vedou.

Možná už to někomu dochází.

Do těchto dveří nikdo nejde rád.

Do těchto dveří nikdo vlastně ani nejde.

Do těchto dveří vás totiž odnesou.

Jediné, co je na tom pozitivní, je to, že už o tom nevíte.

Jsou to dveře do márnice.

I takový je život.

Vlastně to život už není.

Do těchto dveří vchází většinou jen dva bratři

Radovan a Radoslav.

A přestože jejich jména by měla zvěstovat radost,

tak oni ji moc nezažívají.

Jejich práce je poznamenala.

Berou ji jako svůj osud a od dětství věděli,

co je čeká.

Práci zdědili, po otci, po dědovi..

Smutek si nosí i do svých domovů..

Ach jak moc by potřebovali dveře do léta..

Oni na ně ale nevěří.

Nevěří na zázraky,

Ví nejlíp, jak to v životě končí.

DVEŘE DVACÁTÉ ČTVRTÉ

Nejsou dveře jako dveře.

Každopádně tyto mají své kouzlo..

Kouzlo krásných zašlých časů.

A já netuším,

kdo za nimi bydlí.

jestli vůbec ještě bydlí..

Můžu si jen a jen představovat,

kdo to asi byl.

A už to úplně vidím..

za těmito dveřmi jsou dva byty.

Jeden s číslem 5.

Tam bydlel kdysi kupec Abel.

Byl to Žid.

Kousek od těchto dveří měl svůj krámek,

ve kterém byste našli snad všechno na co si vzpomenete.

Pan Abel byl obchodník tělem i duší.

Měl rád lidi,

ale penízky o něco víc.

Přežil válku,

ale pak se odstěhoval.

Prý snad až někam za velikou louži..

...

V druhém bytě v čísle 78

bydlela svobodomyslná reakcionářka Andula Spanilá.

V jednom kuse nadávala na politiku

a nejen na ni.

Andula nadávala úplně na všechno.

Nadávala panu Abelovi,

že šoupe nohama,

nadávala panu Abelovi, že hlučně zavírá dveře,

že potichu zdraví,

že je Žid a okrádá lidi,

že brzo vstává

i že vůbec žije.

Andule skoro všichni přezdívali

Anka rámus.

A ono to opravdu na ni sedělo.

Byla tak hlučná,

že to nešlo ani vystát.

Možná i proto pan Abel odplul někam do Ameriky.

Nevím, jestli tam najde dveře do léta,

ale rozhodně tam bude mít větší klid než žít poblíž Anduly.

A Andula?

Ta už dveře do léta nenajde.

Při jednom dalším přívalu jejích nadávek

ji totiž trefil šlak.

Jojo, je to tak!

 

DVEŘE DVACÁTÉ TŘETÍ

 Připomínají vám tyto dveře léto? 

Určitě ne, do léta opravdu nevedou..

Jsou to dveře do jedné krásné lesní hájenky..

Bydlí v ní hajný,

chlap jak hora!

Pan Záruba.

Je to myslivec každým coulem

a denně tráví víc času v lese než za těmito dveřmi.

V hájence s ním bydlí i jeho žena Zdena

a jejich dvě děti. 

Malá Zuzanka,

která je v lese šťastná a moc se jí tady líbí

a její starší bratr Zdeněk.

Ten by se nejraději přestěhoval do víru velkoměsta.

Čím je starší, tím tu hájenku víc a víc nesnáší.

Život v lese s sebou nese spoustu nevýhod,

alespoň pro něj.

Tak například připojení na wifi.

Prostě není.

A cestování do školy? 

Hrůza! 

Nejdříve dlouhá cesta pěšky k zastávce,

pak 20 minut jízdy autobusem.

A to samé i zpět.

Denně a to i za špatného počasí.

Když byl malý, tak mu to tolik nevadilo.

Teď ho to fakt štve.

Jeho kámoši chodí do kina, randí ve městě 

a on?

Může tak akorát krmit veverky

a s liškami si dávat dobrou noc.

Nechápe, co všichni na tom lesním životě mají.

Je tu ticho, klid.

Kdo tu má vydržet?

Zdeněk ví,

že tento život pro něj není.

Vzepřít se ale tátovi nedokáže.

Zato s mamkou se hádá skoro denně.

Do ticha vnáší svůj neklid,

nabourává rodinou pohodu

Mrzí ho to, ale nedokáže si pomoct..

Jednou odtud zmizí..

Asi si chce jednou najít svoje 

dveře do léta..

DVEŘE DVACÁTÉ DRUHÉ

 Tak pojďte už konečně dál!

Tady jste opravdu zváni.

Růženka.

Čtyřicetiletá, svobodná. boubelatá a vždy veselá Růža.

Kdo by jí neměl rád?!

Jestli někdo umí vyprávět vtipy skoro jako Menšík,

tak jedině naše Růža.

Její smích je pronikavý

a hlavně neskutečně nakažlivý.

Za těmito dveřmi je vážně veselo.

Někdy mám pocit,

že Růža přebíjí svůj žal smíchem.

Nikdy se nevdala a asi ani nevdá.

V domě žije se svým dvaadevadesátiletým tatínkem,

o kterého se pečlivě už dlouhé roky stará.

Možná díky němu a své kypré postavě už nikdy mládí nedohoní,

možná že nikdy nenajde dveře do léta..

Vždycky ji ale budeme mít rádi.

DVEŘE DVACÁTÉ PRVNÍ

 Pan Rušný se svou rodinou 

obývá tuhle luxusní vilku.

Samotné dveře napovídají,

že to není obyčejný domeček.

Pan Rušný je významný podnikatel,

uznávaný odborník

a vědec.

Kromě toho je to velký sportovec 

a je všemi dost oblíbený.

Denně ráno vyráží na svou trasu.

V létě, v zimě, v horku, v dešti by se neobešel bez běhu.

Je to pro něj droga,

závislost bez které si nedovede představit svůj život.

Jeho paní není sportovně založená.

Běh ani jiné sporty jí nic neříkají.

Pan Rušný si přál, 

aby alespoň jeho děti zdědily lásku ke sportu.

Nepotatily se.

Zajímá je muzika.

Za dveřmi se hraje.

Na housle, na flétnu, na kytaru, na klavír..

Za dveřmi se hraje i divadlo..

Pan Rušný se totiž nějak  zaběhl...

a neví jak z toho.

Zaběhl se k mladší, sportovně vyhlížející slečně..

Jak dlouho se vydrží za těmito dveřmi hrát?

Možná do léta..

možná to nakonec uhrají ..

Kdo ví?

DVEŘE DVACÁTÉ

 Bílé dveře slečny Markéty.

Studentský byt,

který dostala od svých rodičů.

Mnozí jí ho závidí,

ale není co.

Často je jí v něm smutno.

To když je tu úplně sama.

A ona je sama skoro pořád.

Skrz neustálé učení 

nemá čas skoro na nic.

Na vztahy, na kamarádky, kamarády.

Je zavalena horou učebnic,

skript a  papírů.

Někdy má pocit, 

že se z nich nikdy nevyhrabe.

Beznaděj, že jejich obsah musí dostat do hlavy

a pak z ní ven při zkouškách,

ji dohání k šílenství.

A než zešílet, to se raději opít.

Takže v lednici,

kde mnohdy není nic k snědku, 

se vždycky najde láhev vína..

A to je její mnohdy jediná kamarádka.

Léto zatím nehledá,

snad až dokončí studium.

To jí snad slunce nad hlavou zazáří.

DVEŘE DEVATENÁCTÉ

 Tak tyto dveře,

to je sen!

Za nimi bych klidně bydlela i já.

Kdybych mohla.

Jsou snové.

Vedou do domu,

kde už mnoho let bydlí láska a porozumění.

Bydlí tu Sýkorovi.

Pan Sýkora je dámský krejčí

a plní ženám jejich přání.

On je obléká do jejich vysněných rób.

Dole za halou má svou krejčovskou dílnu.

V ní v ohromných stozích látky

a uprostřed veliký krejčovský stůl.

Nůžky zdědil po svém otci,

který byl také krejčím. 

Jsou staré, ale jsou ostré jako břitva.

Na jiné by si pan Sýkora už ani nezvykl

a protože je potřebuje mít pořád po ruce, 

tak je má přivázané na provázku.

Za stolem má pan Sýkora pannu.

Samozřejmě, že krejčovskou..

Paní Sýkorová už totiž dávno pannou není.

Mají spolu již dospělého syna.

Krásného, šikovného a oba jsou na něj náležitě pyšní.

Paní Sýkorová se stará o celý chod domácnosti.

Stará  se pečlivě a na domě je to znát.

Vše dělá s láskou a s velikou chutí.

Jen pro zajímavost, je účetní

a moc dobře si dokáže spočítat,

kolik jí stojí všechny její boty.

Ona boty miluje.

Má plnou skříň pečlivě složených krabic 

a v každé krabici spí boty.

Všelijaké barvičky, lodičky,

kozačky, střevíčky, pantoflíčky..

Poctivě je střídá a pravidelně větrá.

Sýkorovi žijí ve světě módy,

žijí klidný, pohodový život.

Žijí pro rodinu,

žijí jeden pro druhého.

Léto už mají dávno za sebou.

Nyní si užívají podzim života.